Óda

Je večer. Stojím na skále, která je na tajným místě, o kterým vám nepovim. Naschvál si očima rozostřím obraz, aby světla z baráků vypadaly jako když fotíte vánoční světýlka a pohnete si s ostřícím kroužkem. Všechno je neurčitý, strašně abstraktní, krásný. A jak jsem vysoko, hluk z ulice se promění v příjemnej šelest velkoměsta.

Už je to rok a čtyři měsíce, co jsem se přistěhoval do Prahy. Pamatuju si, jaký to pro mě ze začátku bylo. Kluk, kterej spadl do urychlovače času. Tak bych se popsal. Všecko šíleně letělo. Čtyřikrát jsem dobil tříměsíční Opencard a bylo to. Než jsem se stačil rozkoukat, byl konec zimy, konec jara, s létem přišli hulákající turisti v opilosti pod oknama a já vnitřně explodoval. Odešel jsem z centra směrem na okraj. Konečně můžu vyjít ven i s botama od bláta, aniž bych měl špatný svědomí. Už žádnej beton.

Musim teď autobusem do kopce. Autobusem, do kterýho bych každýmu doporučoval brát si helmu, protože řidiči se zatáček nebojí. Stejně ale, někdy se mi nechce ani vystupovat, když omylem vypnu hudbu a zaposlouchám se do konverzace dvou starších životem zhrzených paní nebo malýho anglicky hovořícího kluka a jeho mámy.

Hodně jsem toho za ten rok naběhal. Vlastně, já už Prahu proběhal křížem krážem. Běhání je nejlepší. Zjistil jsem, že nejvíc věcí mě napadá, když běžím. Jen, je toho tolik, že většinu zase hned zapomenu, protože si to nemám kam rychle poznačit. Baví mě probíhat okolo lidí a na sekundu postřehnout jejich výrazy v tvářích. Někdy hořký a jindy tak milý, že mám hned ještě o kus lepší odpoledne. Btw. minulej listopad jsem běžel svůj první a zároveň poslední (crossovej) závod. Bylo to strašně nepohodlný, nejsem soutěživej typ.

Vlastně by mě zajímalo, kdo a jak programuje semafory na křižovatkách. Nebo, proč často potkám tři tramvaje č. 22 jedoucí za sebou zrovna když potřebuju dvanáctku. Mám ještě mnoho otázek, na který si teď nevzpomenu.

Pusťte si Arcade Fire - Afterlife.