MARTIN FALTEJSEK PHOTOBLOG

14. 1. 2019

Já v krajině. Krajina ve mně.

Pryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryčpryč.
Dalekodalekodalekodalekodalekodalekodalekodalekodalekodalekodaleko.

Na několik dnů jsem odcestoval na nespecifikovaný místo. Bylo to tam skvělý. Všude okolo mně byly nekonečna. Byly mlhy a zároveň byl sníh. První sníh, kterej mi hlasitě křupal pod nohama, protože jsem měl podrážky s vysokým vzorkem. Chodil a jezdil jsem krajinou, nikde nikdo. Jen ta mlha. Neviděl jsem nikam. Meditoval jsem, tancoval jsem, přemítal jsem. Bylo to příjemný.


31. 12. 2018

Island po 43 letech

Čtyřicettři. Tolik let uplynulo od tátova posledního letu v jeho životě. Proto jsme ho se sestrou vzali na Island. A bylo to intenzivní. Během prvních dnů se nám poštěstilo vidět jak polární záři, tak polární lišku a hned několikrát získat daleko lepší ubytování, než jaký jsme si zaplatili (z důvodu lichýho počtu osob a přebytku ubytovacích kapacit). Vítězství! Island je pro mě zkrátka úplně odlišnej vesmír. Třeba taky proto, jaký lidi tam můžete potkat. Bydleli jsme v guest hausu uprostřed islandskýho lesa (na Islandu lesy úplně nenajdete, tenhle byl uměle vysázený), kde nás ubytovala paní spisovatelka a cestovatelka z Německa, která přijela na několik měsíců psát o Islandu. Vydávala se sama na túry a bavila se s místními. Zkoumala totiž existenci trolů a elfů. Přišla na zjištění, že trolové neexistují, ale elfové ano. Že to jsou bytosti jako my, akorát jsou více efemérní - rychle se objeví a pak zase zmizí. A právě tuhle jistou formu naivity mám svým způsobem vlastně docela rád. Ach.

PS. moje sbírka Islandů: tady první návštěva, tady druhá návštěva

27. 12. 2018

VSOHL

Tohle je moje nový já. Rozhodl jsem se určitý věci přehodnotit. Být víc jinej. Víc takovej, jakej chci být a jakej mám být. Dělat to, co mi nejvíc voní.

Tohle video je soukromá, i když veřejná oslava mýho novýho reálnýho niterna.


_______________________________________

Screeny z videa:

6. 8. 2018

KRUMKRUM

Občas se cítím dvojitě. Někdy trojitě. Sem tam i vícero. Zjistil jsem, že to má co do činění s mým znamením Blížence. Je to komplikovaný.

A vlastně není to jen o mně. Je to o tobě. Je to o nás. Jsou to naše brnění, za kterými se skrýváme, naše tajný skořápky, pod kterými se měníme. Všechno se mění. Chtěl jsem demonstrovat občasnou odtažitost k světu, i když vlastně konkrétně k lidem. Odtažitost, která je vyvolaná, pro mě osobně, přílišným kontaktem s okolím. Na první pohled se vše může zdát úplně jinak, než reálně je. Vnitřní boje, které nikdo nevidí. Boje, které se dějí tam daleko za oponou. Existuje mnoho druhů lidí a s každým tím druhem se bavím jinak. Je to někdy docela vyčerpávající.

Tahle série je o našich ukrytých alteregách.

Krumkrum byl název pro alterego, které jsem si spolu se sestrou vymyslel v dětství. Bylo to monstrum, které za nás překonávalo strach. Mám ho spojené s tímhle místem, konkrétně okrajem našeho maloměsta Lanškrouna, kde jsem fotil celou sérii. Jako děti jsme tam chodili často.

──────────────────────

Tento soubor autoportrétů vznikl jako moje klauzura za 2. ročník na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (ITF). 

Všechny převleky jsem si vymýšlel sám & díky mami za pomoc při výrobě!

PS. dole pod fotkami najdete i backstage z procesu tvoření...



BEHIND THE SCENES:
Nápad na vytvoření téhle série se mi v hlavě rodil už docela dlouho. Respektive ne takhle rozvinutý, byly tam jen náznaky. Až teď v květnu jsem se do toho konečně pustil, jelikož se blížil konec akademického roku a já pořád neměl klauzuru. Tímhle projektem jsem si hlavně chtěl vyzkoušet zase něco, co jsem ještě nedělal. Taky v tu dobu ve mně vrcholila posedlost & fascinace nejrůznějšími materiály a strukturami. Celkově jsem nad přípravou focení strávil 4 dny než jsem sehnal všechny potřebné materiály a věci. Jinak mami ještě jednou díky za pomoc při výrobě obleků. Ono samotnou výrobu bych nazval jakousi promyšlenou improvizací. Focení zároveň bylo mojí první zkušeností s aplikací fotopozadí do exteriéru a musím přiznat, že tak náročný jsem to nečekal. Hlavně kvůli větru, který si s papírem dělal co chtěl.