ZMĚNA JE ŽIVOT

Rozhodl jsem se udělat celkem razantní krok a nepíše se to vůbec snadno. Nadále už nebudu přispívat na tento blog. Poslední měsíce jsem uvažoval nad celkovým vizuálním i informačním sjednocení mojí online identity a přišel jsem na to, že bude lepší, když budu mít všechno pod jednou střechou.
A to na mém obrozeném webu www.martinfaltejsek.cz, na kterém jsem se rozhodl vytvořit i nový nepopsaný blog.

Tento blog Unarmed Deer Hunter jsem založil v roce 2011 a za těch necelých 9 let tu vznikla řádná historie. Dívám se a je to přesně 367 příspěvků. Mazat ho však rozhodně nehodlám. Tu a tam si sem sám zajdu prolistovat minulost. Blog je skvělá platforma, kde člověk může vidět svůj progres a pomocí fotek se přemístit nazpět. Proto v příspěvcích z mých cest nebo jiných fotozážitků hodlám pokračovat dál. Teď už však na technicky i designově vyspělejší platformě, která umožňuje dát fotkám novou dimenzi.

NOVÝ BLOG NAJDETE ZDE: www.martinfaltejsek.cz/blog

Můžete se tam přihlásit k odběru novinek na blogu pomocí RSS kanálu: www.martinfaltejsek.cz/blog?format=rss nebo pomocí e-mailových upozornění - formulář dole na stránce.

Země mučenky

Čtyři slova vystihující Madeiru mým pohledem by byly: mučenka, banány, super intenzivní duhy a ještěrky. Kdybych měl být i trochu kritický, tak celkem nečekaně poměrně mnoho turistů, přesto že byl říjen (čili žádná hlavní sezóna) a pak doslova mikroskopický klíšťata, jejichž přítomnost jsme objevili až v pokročilém stavu cizopasnictví 3 dny po příletu. 

Už můžu porovnat Madeiru a Azory, což je další souostroví patřící Portugalsku. Dříve navštívené Azory (článek zde) jsou díky své členitosti a rozloze o něco víc intimní a rozmanitější. Tam občas musíte určité přírodní krásy trochu hledat, o to větší radost z toho následně máte. Madeira je něco jako kompaktnější balení azorských krás navíc s lepší infrastrukturou, ovšem vykoupené jistou mírou pocitu momentální (ne)jedinečnosti. Ale však záleží, jaký typ cestovatele jste. Co bych Madeiře rozhodně neupřel, je famózní ovoce a all you can eat sushi (restaurace Nagoya, Funchal), mňam. Nevím, jestli to bylo proto, že byl říjen, ale počasí se měnilo jak na běžícím páse a vlastně bylo fajn vidět krajinu v nejrůznějších stavech. Mlha byla samozřejmě mým nejoblíbenějším.

Tady to vypadá tak něžně

Shledala Anička, když jsme projížděli sněhovou bouří, z který sem tam vyčuhovala špička právě míjený hory. Navázal jsem: „Jo, ale i něžnost může být krutá.“

Islandská krajina je tak jednoduchá a zároveň tak krásně komplikovaná. Nebo spíš krásně nevyzpytatelná a proměnná. A to jsou kombinace, který mi zamotají hlavu, která se uchýlí k tomu chtít víc a víc a já se stanu závislej. Návštěva trvala týden a my zvládli objet ostrov kolem dokola. Vlastně my museli. Když jsme byli v půlce a řekli si, že se vrátíme, nedalo se. Cestu nazpět nám zkřížil uragán o rychlosti 180 km/h a to na Islandu znamená uzavírání silničních úseků. Tak jsme jeli dál, vrchem. Bylo to meditativní a vjemově hodně prostý a skromný. Většinu cesty výhledy z oken našeho Dusteru vypadaly jako dívat se do bílý zdi. V klidnějších úsecích jsme občas byli odměněni omamným světlem zmrzlýho islandskýho slunce, který právě zapadalo. Jindy nebylo vidět, tipuju, ani 10 metrů na cestu. Všechno splývalo. Taková noční jízda na ledu v nekonečný vánici je adrenalin, lhát nebudu. Jako příbytek nám převážně posloužil sám Duster, kterej nabídl habaděj životního prostoru. Dětská rajská polívka vařená v autě na plynu je *srdíčko*, mňam. A málem bych zapomněl na so-called Šmurostůr - pomazánkovej sýr s houbama, kterej vypadal, že má nekonečný dno.

Předešlý příspěvky věnovaný týhle krajině: 1. návštěva, 2. návštěva, 3. návštěva

Ještě se vidíme, Islande...