Jaký by to bylo léto bez divočiny. Tentokrát ale takový tý vážně doopravdický divočinský divočiny. Zdolávání dolomitských kopců s krosnama na zádech, spaní ve třech v mini stanu pro dva v náhodně nalezeným lese, následný drama při noční super silný bouřce, která nás bičovala ze všech stran, tancování za úplňku, schovávání se před helikoptérama, používání borovicový větve místo štětky k umývání ešusu od rajský z pytlíku a pití nic jinýho než pravý dolomitský vody. No, ještě něco vám řeknu. Jen doufám, že nás nebudete mít za blázny. Totiž, do Dolomit jsme se (nevědomky) vydali zrovna, když byly silné deště. Masy vody způsobily kamenné řeky a laviny štěrku, které zasypaly hlavní i některé vedlejší cesty. Vypadalo to děsivě. Ale tak si představte, že jedete 800 kilometrů a v cíli se dozvíte tohle. Jasně že to neotočíte. Zkusíte to vymyslet jinak. My se naštěstí nevzdali a zůstali jsme. Díkybohu. A vlastně díky tomu možná potkávali poměrně málo turistů. Byla to krása.
Čímdál častěji se mi potvrzuje, že nejlepší věci jsou totiž vážně zadarmo (nebo alespoň téměř).
Čímdál častěji se mi potvrzuje, že nejlepší věci jsou totiž vážně zadarmo (nebo alespoň téměř).
