Shledala Anička, když jsme projížděli sněhovou bouří, z který sem tam vyčuhovala špička právě míjený hory. Navázal jsem: „Jo, ale i něžnost může být krutá.“
Islandská krajina je tak jednoduchá a zároveň tak krásně komplikovaná. Nebo spíš krásně nevyzpytatelná a proměnná. A to jsou kombinace, který mi zamotají hlavu, která se uchýlí k tomu chtít víc a víc a já se stanu závislej. Návštěva trvala týden a my zvládli objet ostrov kolem dokola. Vlastně my museli. Když jsme byli v půlce a řekli si, že se vrátíme, nedalo se. Cestu nazpět nám zkřížil uragán o rychlosti 180 km/h a to na Islandu znamená uzavírání silničních úseků. Tak jsme jeli dál, vrchem. Bylo to meditativní a vjemově hodně prostý a skromný. Většinu cesty výhledy z oken našeho Dusteru vypadaly jako dívat se do bílý zdi. V klidnějších úsecích jsme občas byli odměněni omamným světlem zmrzlýho islandskýho slunce, který právě zapadalo. Jindy nebylo vidět, tipuju, ani 10 metrů na cestu. Všechno splývalo. Taková noční jízda na ledu v nekonečný vánici je adrenalin, lhát nebudu. Jako příbytek nám převážně posloužil sám Duster, kterej nabídl habaděj životního prostoru. Dětská rajská polívka vařená v autě na plynu je *srdíčko*, mňam. A málem bych zapomněl na so-called Šmurostůr - pomazánkovej sýr s houbama, kterej vypadal, že má nekonečný dno.
Ještě se vidíme, Islande...
