Tady to vypadá tak něžně

Shledala Anička, když jsme projížděli sněhovou bouří, z který sem tam vyčuhovala špička právě míjený hory. Navázal jsem: „Jo, ale i něžnost může být krutá.“

Islandská krajina je tak jednoduchá a zároveň tak krásně komplikovaná. Nebo spíš krásně nevyzpytatelná a proměnná. A to jsou kombinace, který mi zamotají hlavu, která se uchýlí k tomu chtít víc a víc a já se stanu závislej. Návštěva trvala týden a my zvládli objet ostrov kolem dokola. Vlastně my museli. Když jsme byli v půlce a řekli si, že se vrátíme, nedalo se. Cestu nazpět nám zkřížil uragán o rychlosti 180 km/h a to na Islandu znamená uzavírání silničních úseků. Tak jsme jeli dál, vrchem. Bylo to meditativní a vjemově hodně prostý a skromný. Většinu cesty výhledy z oken našeho Dusteru vypadaly jako dívat se do bílý zdi. V klidnějších úsecích jsme občas byli odměněni omamným světlem zmrzlýho islandskýho slunce, který právě zapadalo. Jindy nebylo vidět, tipuju, ani 10 metrů na cestu. Všechno splývalo. Taková noční jízda na ledu v nekonečný vánici je adrenalin, lhát nebudu. Jako příbytek nám převážně posloužil sám Duster, kterej nabídl habaděj životního prostoru. Dětská rajská polívka vařená v autě na plynu je *srdíčko*, mňam. A málem bych zapomněl na so-called Šmurostůr - pomazánkovej sýr s houbama, kterej vypadal, že má nekonečný dno.

Předešlý příspěvky věnovaný týhle krajině: 1. návštěva, 2. návštěva, 3. návštěva

Ještě se vidíme, Islande...

Island po 43 letech

Čtyřicettři. Tolik let uplynulo od tátova posledního letu v jeho životě. Proto jsme ho se sestrou vzali na Island. A bylo to intenzivní. Během prvních dnů se nám poštěstilo vidět jak polární záři, tak polární lišku a hned několikrát získat daleko lepší ubytování, než jaký jsme si zaplatili (z důvodu lichýho počtu osob a přebytku ubytovacích kapacit). Vítězství! Island je pro mě zkrátka úplně odlišnej vesmír. Třeba taky proto, jaký lidi tam můžete potkat. Bydleli jsme v guest hausu uprostřed islandskýho lesa (na Islandu lesy úplně nenajdete, tenhle byl uměle vysázený), kde nás ubytovala paní spisovatelka a cestovatelka z Německa, která přijela na několik měsíců psát o Islandu. Vydávala se sama na túry a bavila se s místními. Zkoumala totiž existenci trolů a elfů. Přišla na zjištění, že trolové neexistují, ale elfové ano. Že to jsou bytosti jako my, akorát jsou více efemérní - rychle se objeví a pak zase zmizí. A právě tuhle jistou formu naivity mám svým způsobem vlastně docela rád. Ach.

PS. moje sbírka Islandů: tady první návštěva, tady druhá návštěva