MARTIN FALTEJSEK PHOTOBLOG

2. 8. 2019

Tady to vypadá tak něžně

Shledala Anička, když jsme projížděli sněhovou bouří, z který sem tam vyčuhovala špička právě míjený hory. Navázal jsem: „Jo, ale i něžnost může být krutá.“

Islandská krajina je tak jednoduchá a zároveň tak krásně komplikovaná. Nebo spíš krásně nevyzpytatelná a proměnná. A to jsou kombinace, který mi zamotají hlavu, která se uchýlí k tomu chtít víc a víc a já se stanu závislej. Návštěva trvala týden a my zvládli objet ostrov kolem dokola. Vlastně my museli. Když jsme byli v půlce a řekli si, že se vrátíme, nedalo se. Cestu nazpět nám zkřížil uragán o rychlosti 180 km/h a to na Islandu znamená uzavírání silničních úseků. Tak jsme jeli dál, vrchem. Bylo to meditativní a vjemově hodně prostý a skromný. Většinu cesty výhledy z oken našeho Dusteru vypadaly jako dívat se do bílý zdi. V klidnějších úsecích jsme občas byli odměněni omamným světlem zmrzlýho islandskýho slunce, který právě zapadalo. Jindy nebylo vidět, tipuju, ani 10 metrů na cestu. Všechno splývalo. Taková noční jízda na ledu v nekonečný vánici je adrenalin, lhát nebudu. Jako příbytek nám převážně posloužil sám Duster, kterej nabídl habaděj životního prostoru. Dětská rajská polívka vařená v autě na plynu je *srdíčko*, mňam. A málem bych zapomněl na so-called Šmurostůr - pomazánkovej sýr s houbama, kterej vypadal, že má nekonečný dno.

Předešlý příspěvky věnovaný týhle krajině: 1. návštěva, 2. návštěva, 3. návštěva

Ještě se vidíme, Islande...

14. 5. 2019

Americkej sen

California, Nevada, Utah, Arizona

Vždyť já ani nevím, kde začít. Bylo toho mnoho. Měsíc v Americe.

Bylo to snění nebo bdění? Hodně z věcí, který jsem si už někdy na začátku střední školy vysnil, bylo doopravdy reálných. Všechny ty scenérie fakticky existují. Amerika pro mě dlouho byla modlou. Asi díky dobrovolnému masírování se americkými filmy, hudebními klipy i v tehdejších dobách vzrůstající popularitou sociálních sítí/blogů. Postupem času se ze mě však stal spíš skandinávský minimalistický kluk. Tenhle dlouhodobý a po všech stránkách intenzivní výlet byl očiotevírající (nebo vlastně spíš zavírající?). Hlavně pro moje osobní ujištění, že v supervelkoměstě bych nepřežil. Tam je zkrátka příliš všeho. Snovou realitou bych označil hlavně americkou krajinu. Tolik barev, tolik struktur, tolik rozdílů, tolik zajímavýho. Z velké části nás doprovázel podzim. Někde byl ještě v zárodcích, jinde oslnivý až očivypalující. Zažili jsme jak šílenou škálu scenérií od vypálených strání, přes gigantický hory a nekonečný pouště, tak i teplotní rozdíly od 0 °C se sněhem až po 35 °C na solný pustině. Hodně krajin utkvělo jen v paměti-nepaměti, protože zrovna nebylo kde zastavit a zvěčnit si onen fragment momentální nadšenosti. A to neříkám, že je špatně. Spíš naopak. Za ten měsíc jsme spali v nespočtu různých motelů či místech, vždycky co nejekonomičtěji se dalo. A že rozdíly to byly velký. Všechny tyhle motely však spojovalo jedno - rádoby kontinentální snídaně ve formě prefabrikovanýho lepivýho těsta na wafle aneb udělej si sám, pořádně bílý americký toasty s arašídovým máslem a kafe z termosky. Pokoje většinou studený, jindy horký, někdy trochu vlhký a autentický i děsivý jako Batesův motel od Hitchcocka. Celkově jsme ujeli cca 7500 km. Občas jsme byli zacykleni uvnitř nějakýho divnýho časoprostoru mezi časovými pásmy dvou států a neměli ponětí, kolik přesně je hodin, což nám pak naprosto dokonala změna letního času na zimní. Já tyhle větší výlety naplánuju pokaždý na konec svatební sezóny a říkám si, jak si odpočnu a vypnu se po tom pracovním létě, ale ono houby. Takový cestování je fyzicky i psychicky náročný. Denní cestování klidně i několik set kilometrů z místa na místo, adrenalin v žilách, když se rozsvítí hladový oko a benzínka není v dojezdu, pozorování krás a občasný hajky. Jako psychicky náročnou část nemůžu opomenout obří ohně (vlastním názvem Woolsey Fire), který v dobu naší návštěvy (říjen/listopad 2018) sužovaly Kalifornii. To bylo něco těžko uvěřitelnýho. Když jsme v noci jeli a viděli ve velký dálce plameny sžírající lesy (tím pádem i zvířectvo), ale hlavně bohužel i člověčí obydlí v oblasti Malibu a několika částí Los Angeles, měl jsem husí kůži. To si člověk sledující televizní reportáž z pohodlí obýváku bohužel nedokáže reálně představit. Naprosto šílená situace panovala na cestách, když všichni prchali s celými rodinami v autech po střechy naplněných věcmi, což na 5-6 proudých silnicích způsobilo několika hodinový zácpy. Přesně taková ta apokalyptická situace z amerických thrillerů. Bohužel reálná.

Do Ameriky bych se určitě vrátil a i vrátím. Mnoho věcí mi tam imponovalo. Jak je mi zvykem, během cesty jsem si psal poznámky, který zase neumím poskládat do smysluplných propojených souvětí, takže je přepisuju tak,  jak jsem si je poznačil:

  • Chtěl jsem potkat chřestýše nebo štíra, ale nepotkal. Za to medvědy, kojota a kolibříka jsem viděl.
  • Na obědě ve Wendy's jsme potkali reálný kovboje s ostruhami a kovbojskými klobouky.  
  • Tohle je trochu šílený. Američani se nebojí kouřit během tankování benzínu na čerpací stanici.
  • Značení směru na silnicích k destinacím či cílům nebo značení turistických stezek fakt není silnou stránkou Ameriky. 
  • Nesčetněkrát se nám stala následující situace: řidič Uberu: „Where are you guys from?“ a my: „We are from the Czech Republic!“ načež on: „WHAT IS THAT?“. Někdy teda tápali a pak si vzpomněli a takovým sdělovacím, i když vlastně tápajícím tónem hlasu odpověděli, že jestli to je v Rusku...???
  • Jogurty tu existují snad ve všech příchutích, jen mojí oblíbenou stracciatellu nemají!
  • In-N-Out Burger je život!
  • Taco Bell je život!
  • Cukr je všude. A když ne cukr, tak aspartan, kterej budu cítit ještě dlouho poté. 
  • Je hustý, jak obézní lidi tu fakt jsou. A nedivím se. 
  • V Taco Bell jsme viděli pána, který si k jídlu dal 900 ml kelímek Coca Coly a ještě si tam přisypal extra cukr!!!!????!!!!
  • Do všeho dávají led. Voda v restauraci automaticky znamená s ledem. Na hotelech mají v pokojích tvořičky na led. Nemám rád led.
  • V Las Vegas jezdí reklama na autech říkající: „Are you tired of walking? Rent me!“ inzerující elektrické vozíčky pro pohyb po centru města. 
  • Lenost pokračuje nakrájenou půlkou jablka v plastovým kelímku s barbínkou na obalu jakožto hotová svačinka pro děcka, prodávaná v supermarketu.
  • Američané mají cedule na všechno. Třeba: WARNING! BLACK TUNNEL - TAKE OFF SUNGLASSES! - říkající, ať si sundáte sluneční brýle před vjezdem do tunelu. Nebo: REPORT DRUNK DRIVERS - cedule podél silnic upozorňující, že máte nahlásit opilé řidiče.
  • Líbí se mi humor američanů. Ať už prodavačů v supermarketu, nebo paní na recepci v hotelu nebo starý paní prodavačky v suvenýr shopu. Je to milý a zpříjemní to den. Ne jako u nás ty vražedný pohledy.
  • Tolikrát jsme viděli americký pickupy s korbou vzadu, v který seděl pes. Někdy dokonce seděl na místě spolujezdce a koukal z okna. Přesně tak, jako znám z filmů, i když teď si úplně nevybavím z jakých přesně.
  • Mobilního signálu tu mají jako šafránu! Občas není ani v menších městech. Divný. Přitom operátora AT&T mi někdo doporučil pro jeho nejlepší pokrytí ze všech. Hmm.
  • Ty vzdálenosti v USA jsou psycho. Na mapě vzdálenost, která se zdá jako kousek (nedívám se na měřítko, jen co jsem zvyklej z plánování tras např. po ČR, haha chyba!), znamená třeba 200 km. A tak jedete a jedete tím suchým nekonečnem, někdy fakt několik set kilometrů. 

A jestli americkej sen doopravdy existuje? Určitě jo, protože jaký si to uděláš, takový to máš...