2016

Mým asi vůbec nejoblíbenějším citátem je: „I cesta je cíl“.

Chtěl jsem vám dát update toho, co se vlastně stalo v mém fotoživotě během (téměř už) uplynulého roku. Vybral jsem čtyři body, které považuji za hlavní milníky:

• měl jsem vlastní-vůbec první samostatnou výstavu
• dokončil jsem studium na VOŠg Hellichova v Praze
• dostal jsem se na Institut tvůrčí fotografie v Opavě (ITF)
• již potřetí za sebou se mi podařilo vyhrát v soutěži Czech Press Photo 

Stěžovat si nechci a nemůžu. Vždyť jsem mnohdy ani sám nevěřil, že se to vážně stalo.

A vůbec, když se dívám na mojí tvorbu, která vznikla během uplynulého roku, tak cítím změnu, možná posun..? Ono zdaleka ne všechno, co jsem za tu dobu vytvořil, už spatřilo světlo internetu. Přišel jsem totiž na to, že určité věci-nápady by měly uzrát. Ať už ty, které reálně vznikly, tak i ty, které nevznikly a zatím jsou jen spletí slov ve formě poznámek. Jednoduše, zpětná percepce má jednoznačně něco do sebe. Já díky ní nacházím nové souvislosti, které mi předtím zůstaly utajeny a má za následek i posouvání mých vizuálních hranic.

Tak uvidíme, co bude dál...

Lesní aukce

V květnu jsem měl výstavu (už jsem vám o ní říkal...) mých tajných autoportrétů, na které jsem si dal záležet a fotky jsem proto náležitě vytiskl. Jenže od té doby mi leží doma, je mi jich líto, a tak jsem se rozhodl udělat takovou věc - Lesní aukci. Začínalo se na symbolické 1 Kč. Válčit a soupeřit můžete na mém Facebooku - "Martin Faltejsek photography". Aukci ukončím v pondělí 12.12.2016 v 12:00 hodin!

Samozřejmě každý obraz je jen a pouze 1 ks - mnou podepsaný.

- Odkaz na Facebook -
 

Technické parametry obrazů: rozměr 70x50cm, úchytné háčky, pigmentový tisk na archivním bavlněném papíře, SmartX deska 5mm.

Předání: nejlépe Praha & Lanškroun. Eventuálně vše po cestě - Pardubice, Hradec Králové atd. Konec konců, určitě by to šlo i někde úplně jinde, záleží na domluvě.

V první várce jich je celkem 10 ks. Uvidíme, jak se to povede, třeba bude i druhé kolo. Pro ilustraci:

Óda

Je večer. Stojím na skále, která je na tajným místě, o kterým vám nepovim. Naschvál si očima rozostřím obraz, aby světla z baráků vypadaly jako když fotíte vánoční světýlka a pohnete si s ostřícím kroužkem. Všechno je neurčitý, strašně abstraktní, krásný. A jak jsem vysoko, hluk z ulice se promění v příjemnej šelest velkoměsta.

Už je to rok a čtyři měsíce, co jsem se přistěhoval do Prahy. Pamatuju si, jaký to pro mě ze začátku bylo. Kluk, kterej spadl do urychlovače času. Tak bych se popsal. Všecko šíleně letělo. Čtyřikrát jsem dobil tříměsíční Opencard a bylo to. Než jsem se stačil rozkoukat, byl konec zimy, konec jara, s létem přišli hulákající turisti v opilosti pod oknama a já vnitřně explodoval. Odešel jsem z centra směrem na okraj. Konečně můžu vyjít ven i s botama od bláta, aniž bych měl špatný svědomí. Už žádnej beton.

Musim teď autobusem do kopce. Autobusem, do kterýho bych každýmu doporučoval brát si helmu, protože řidiči se zatáček nebojí. Stejně ale, někdy se mi nechce ani vystupovat, když omylem vypnu hudbu a zaposlouchám se do konverzace dvou starších životem zhrzených paní nebo malýho anglicky hovořícího kluka a jeho mámy.

Hodně jsem toho za ten rok naběhal. Vlastně, já už Prahu proběhal křížem krážem. Běhání je nejlepší. Zjistil jsem, že nejvíc věcí mě napadá, když běžím. Jen, je toho tolik, že většinu zase hned zapomenu, protože si to nemám kam rychle poznačit. Baví mě probíhat okolo lidí a na sekundu postřehnout jejich výrazy v tvářích. Někdy hořký a jindy tak milý, že mám hned ještě o kus lepší odpoledne. Btw. minulej listopad jsem běžel svůj první a zároveň poslední (crossovej) závod. Bylo to strašně nepohodlný, nejsem soutěživej typ.

Vlastně by mě zajímalo, kdo a jak programuje semafory na křižovatkách. Nebo, proč často potkám tři tramvaje č. 22 jedoucí za sebou zrovna když potřebuju dvanáctku. Mám ještě mnoho otázek, na který si teď nevzpomenu.

Pusťte si Arcade Fire - Afterlife.

FOTO 17

Skákal jsem snad i výš než do stropu, když mi přišla zpráva z redakce časopisu FOTO, že se mnou chtějí udělat rozhovor. Tématem aktuálního čísla je totiž autoportrét. Musím říct, že při rozhovoru jsem nikdy nebyl otevřenější. Mám z něho mega radost! Tak jestli si o mně chcete přečíst pár odstavců, pořiďte si aktuální FOTO 17. A má krásnej obal!

Často si říkám, že sem-tam musíte být i dost zvědaví (ohledně tvorby atd.), že jo? Jenže starat se ještě o Ask.fm bych už moc nezvládal. Takže kdo z vás má nějaký dotaz/připomínku, klidně mi to všecko pište sem do komentářů nebo e-mailem na martinfaltejsek@seznam.cz. Budu se těšit!

Fotky jsou od nás ze Suchého vrchu, kde se během půl hodiny 3x změnilo počasí.

When the lines overlap

Když pro mě je prostě nadliský výkon vymáčknout se - napsat něco delšího a smysluplnějšího.

Já jsem vám jen chtěl popsat, jak se mi za poslední půl rok změnilo celé vnímání světa. Možná jsem přešel do vyššího fotografického smýšlení, posunul se dál na téhle dlouhé cestě. Řekl bych, že za to můžou lidé, se kterými se v Praze stýkám, místa, které objevuji, okamžiky, které tu prožívám a peníze, které vydělávám i utrácím. Všechno mi přijde mnohem cennější než kdy předtím. Všímám si větších detailů a krás, úplných maličkostí. A když teď napíšu, že se považuju za takového vděčného prince, snad to nebude znít narcisticky.

A kdybyste chtěli, tak dnes se mnou vyšel čerstvý rozhovor: ve Fresh Art Magazine [odkaz]

Písně nevinnosti

Četli jste si někdy charakteristiku Blíženců? Tak to přesně jsem já.

Inside

Umřelé kapradí v náručí tiskl jsem, bezdušně lesem bloudil a klidu naslouchal.
Od té doby, co jsem se vzdálil domovu, hrozně mi chybí mé Orlické hory, mé druhé já.

Pusťte si k tomu tohle: odkaz

instagram #5

Když já se bez svýho iPhonu nikam nehnu. Taky jste tak závislí? Je to peklo.
Tady je něco málo, co se mi za ty dva měsíce v Praze nashromáždilo.

When you're in your deepest dreams

Přál bych si jedno, a to zkloubit ty dva světy, mezi kterými lítám.
Praha mě neuvěřitelně vysiluje. Vůbec nejsem ani schopný vyjádřit pocit, který mám pokaždé, když se vracím domů. Jsem tak rád, že jsem odsud. Jsem tak rád, že jsem z Lanškrouna! Oh, mé lesy.

Lanškroun v 7:15 ráno

ELLE 10/2013

Jen jsem vám chtěl sdělit, že když si koupíte říjnovou ELLE, tak na stranách č. 34 a 134-141 najdete moje fotky. Áááá! :)

Never chase the rabbit into Wonderland

Za poslední tři týdny se stalo tolik moc věcí! Vrátil jsem se z dovolené v Rakousku, po svých 20 letech opustil Lanškroun a přestěhoval se do Prahy, konečně potkal lidi, kteří mi byli mimo dosah, fotil pro Elle a taky s Lucy&Nicole. No, ještě bude chvíli trvat, než se z toho všeho dám do kupy.

Jsem zvědavý na život v téhle betonové džungli. Lanškroun mi chybí už teď, hlavně moje lesy. Tady v Praze do lesa jezdím vlakem a v noci při běhání se mi hlavou honí nejčernější scénáře o vrazích. A i když jsem se zatím prakticky ani nezastavil, stejně se tu cítím jako malá rybka uprostřed obřího oceánu. Jinak byt, ve kterém bydlíme, je kromě nepoužitelně pomalého internetu a malého dřezu, úplně nejvíc super. Vyfotil jsem vám pár jeho detailů!

A abych nezapomněl, vyšel mi rozhovor pro foto web odcloneno.com: odkaz