MARTIN FALTEJSEK PHOTOBLOG

22. 5. 2018

Na druhý straně světa (1/2)

Nový Zéland

část první - Severní ostrov

Jak mám ve zvyku, tak spíš než vysypat sem itinerář, raději napíšu vlastní postřehy a dojmy z naší měsíční cesty po obou ostrovech Nového Zélandu. A hned začátkem se určitě hodí říct - bylo to skvělý.

Možná víc než skvělý mě na jazyku lechtá slovo "intenzivní". Samozřejmě v pozitivním slova smyslu. Nikdy předtím jsem nezažil tolik týdnů v kuse na cestách. Občas to bylo samozřejmě náročné, ale bez váhání bych se tomu vystavil znova. Nejzákeřnější na celé cestě bylo se na tu druhou stranu zeměkoule vůbec dostat. Předcestovní stres mě lapil a já několik dnů před odletem doslova den co den kontroloval letenky pořád dokola, jestli jsme se při objednávání někde nesekli, a všechny časy a data sedí. Ve výsledku celkový čas strávený v letadle činil asi 25 hodin. Trochu psycho pro mě jakožto člověka, kterého nejdelší let v životě byl asi ten 5hodinový na Island. Jet lag směrem tam trval naštěstí jen 4 dny. Ten na cestě zpět pak celých 10 dní, a to bylo teprve peklo.

Zéland byl sen. A snem je i dál. Moje návštěva byla jakýmsi ztělesněním všech těch představ, které o krajině máte třeba z filmů nebo videí. Skoro jako sen se mi jevilo vidět reálný prales se všemi možnými druhy stromů od kapradin, přes sekvoje až po eukalyptus. Ach, ta jemně ořechová vůně pralesa! Když nad tím přemýšlím, tak vlastně celá cesta předčila moje očekávání. Takovéhle věci v sobě musím nechat dozrát a podívat se na ně zpětně. Konkrétně při dlouhé výpravě, jako byla tahle, kdy pořád někde jste a neustále vidíte něco nového, si jednoduše myslím, že není v lidských silách všechny zážitky okamžitě vstřebat. Musí si chvíli poležet. Taky se mi nabízí srovnání s Islandem. Už jen kvůli tomu, kolik lidí si nějakým (pro mě záhadným) způsobem pletlo a stále plete Nový Zéland s Islandem. Ehh. Nesčetněkrát jsem slyšel, že proč jedu „zase na Island“. Srovnat obě země ale nejde. Každá má to svoje. Nový Zéland se nebojím označit snem, i když ne tak surrealistickým, jakým je Island. Přesto však dostatečně úchvatným.

Severní ostrov, kterému chci věnovat tenhle příspěvek, na mě zapůsobil svojí jakousi intimní atmosférou. Asi hlavně tím, že všechny přírodní krásy nebyly tak daleko od sebe, a my nemuseli trávit tolik času v autě na cestách. Taky bych tu mohl pět ódy na novozélandské sushi. Lepší jsem nikdy nejedl. Bohužel takhle super sushi a v hojném počtu se vyskytovalo pouze na Severním ostrově. Sushi situace na Jižním ostrově byla o poznání horší. No, poznatků zapsaných během pobytu na Severním ostrově mám v deníku docela dost. Ve zkratce:

  • Novozélanďané jsou šíleně opatrní na jejich přírodu. Po příletu nám celníci vzali stan i pohorky a očistili je od hlíny a od brouků (to je vážně pravda), abychom do jejich země nezavlekli cizorodé živočichy.
  • S tou opatrností to nekončí, protože před vstupem snad do každýho pralesa mají barely s dezinfekcí, kterou si máte osprejovat boty před samotným vstupem i výstupem z pralesa.
  • To samý platí i o lodích, s kterými se chcete plavit po jezeru. Máte povinnost loď očistit před použitím na vodě i po vytažení z vody.
  • V pralesích potkáváme mnoho retardovaných turistů s bluetooth reprákama, z kterých naplno řve hudba. Pomoc.
  • Real fruit icecream, kterou dělají snad v každým městečku, je jednoznačně nejlepší zmrzlina.
  • Hodně lidí tu chodí „naboso“. Všude. I na veřejný záchodky.
  • V Aucklandu mají pro mě sympatickou ulici s názvem Avocado street.
  • Glowworms (viz. noční fotka s azurově modrými světýlky) - něco, co mi vzalo dech. Doslova a několikrát. Pokud ale nemáte rádi hmyz, tak nikdy nezkoumejte, o co se vlastně jedná. Jsou to světélkující larvy dvoukřídlých komárů, které na vlastní světlo lákají hmyz. Hmyz se přilepí na sliz, který larvy vylučují, a hmyzem se pak živí. Až larva projde všemi stádii, vylíhne se z ní komár, který však za pár dnů umře, protože se nemá čím živit - nemá ústní ústrojí. Příroda!
  • Nikdy jsem neviděl tak šílený pavučiny. Novozélandští pavouci mají při tvorbě pavučin zajímavý systém - totální chaos. Pavučiny nejsou vůbec tak souměrný, jaký známe od nás. Oka jsou totálně náhodný.
  • Ozónová vrstva je na Zélandu extrémně slabá. Spaluju se v kuse nonstop. Není divu, že na Zélandu mají světově nejvyšší procento výskytu rakoviny kůže.
  • Tongariro trek, který měl okolo 20km, a vstávali jsme kvůli němu v 4:30, se řadí k mým naprostým šperkům celýho výletu.
  • Zéland fakt není tak drahej, jak si asi myslíte. Za porci sushi, která stačí i mně jakožto fakt velkýmu sushi jedlíkovi, dáte v přepočtu okolo 120 Kč. A třeba pizza v Pizza Hut nebo v Domino's stojí v přepočtu 80 Kč.
  • Aby pizzy nebylo málo, tak mě pronásledovala už i ve snech. Z 15.11.2017 tu mám zápisek: Dneska se mi zdálo, že jsem doma v Lanškrouně pracoval jako rozvažeč pizzy, a jednoho dne si pizzu objednal nějakej kamioňák. Když jsem přišel ke kamionu, tak v něm seděl Kajínek s někým spoutaným, uneseným, a že o tom hlavně nesmím nikomu říct. Cože...?
  • Dejte si pozor na frázi „Sweet as!“, kterou Novozélanďani používají šíleně často ve smyslu „super!“ nebo „OK!“. Ona může být ošemetná a docela lehce zaměnitelná se spojením „sweet ass“, když nevíte...ehh...jo, parkrát, hlavně teda na začátku, jsem se vyděsil, že co mi to vlastně u tý pokladny říkají...??!!
  • Novozélandská starostlivost a přehnaná opatrnost potřetí - zastavila nás policistka, proč jedu 60 km/h v místě, kde je 100 km/h (nevšiml jsem si ukončení obce), že tamní řidiči jsou docela nervní a často frustrovaní chováním druhých. A to můžu potvrdit - přemýšlím, kde jinde jsem viděl tak šílený řidiče. Oproti tomuhle je řízení v Praze ještě v pohodě. Řidiči tu jsou docela bezohlední, neumí dobržďovat, a když auto před nimi začne brzdit kvůli odbočení na vedlejší silnici, oni prostě nepřibrzdí a ještě ho vytroubí. Kolikrát jsem viděl, jak se několik aut takhle málem srazilo. Nevím, možná jsme měli jen štěstí na blbce a špatný náhody. Další zajímavostí je pak jejich troubení jako poděkování například za to, když je necháte předjet. 
  • Hlavní město Nového Zélandu - Wellington. V žádným jiným městě jsem se nikdy necítil tak nebezpečně jako právě v něm. Přijeli jsme v noci a ubytovali se v hostelu někde poblíž centra města. Mezitím nám někdo extrémně počůral zadní dveře auta. Všude se tam pohybovaly fakt divný existence a na ulicích bylo slyšet pískání pneumatik vytuningovaných aut, z kterých se linul hlasitej hip hop.

A Honzo, díky za časové rozvržení a naplánování celého výletu. Další velké dík patří kamarádce Gabi, která nám dala tipy pro přežití & tipy na místa. Gabi a Huy totiž na Zélandu žili rok a několikrát jsme se tam během našeho pobytu i potkali. Cestovatelský blog Gabi najdete zde: odkaz

Víc zase poodhalím v příštím příspěvku, který věnuji Jižnímu ostrovu...

4 komentáře:

  1. Skvělý fotky! Nikdy jsem moc nepřemýšlela, že bych se na Zéland chtěla podívat, ale tohle mě dost navnadilo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! No, nemůžu jinak než doporučit:)

      Vymazat